Starší muž sedící v dubovém křesle u krbu otevřel oči. Otázka, která otevírá staré rány a nutí vzpomínat. Ne, že bych si na to nevzpomněl několikrát denně. Poposedl si a protáhnul si ohnutá záda. Znovu se pomalu opřel a promnul si pravou rukou oči.
"Dědecků, slyšíš mě?" zvedl hlavu chlapec.
"Ano ano, slyším tě. Nemusíš hned křičet. Ješte nejsem hluchej." nervózně zareagoval muž a vzápětí bylo na jeho tváři vidět, že toho zalitoval. Zatracený vzpomínky.
